Lidé dříve věřili, že Země je centrem vesmíru. A lze snadno pochopit, jak k tomuto závěru došli. S rozvojem prvních teleskopů pak bylo postulováno, že skutečným centrem je Slunce. Ovšem i tento model byl opuštěn, když se zjistilo, že naše hvězda je jen jednou z miliard v naší galaxii, a naše galaxie je jen jednou z mnoha, které ve vesmíru najdeme.

Dnes tedy víme, že planety obíhají kolem své hvězdy. To platí i o té naší. Jak však víme, zákony fyziky platí. Je tedy otázkou, co vlastně náš pohyb způsobuje, ať už se jedná o rotaci nebo oběh kolem Slunce. Každému je totiž jasné, že zde musí působit nějaká síla.

A je pravdou, že na počátku zde skutečně byla. Je však potřeba si uvědomit, že těleso uvedené do pohybu zůstane v pohybu tak dlouho, dokud jej něco nezastaví. Na Zemi je to například tření vzduchu nebo jednoduše náraz. K ničemu takovému však ve vesmíru nedochází. Stačil tedy jediný impuls a naše planeta se bude i nadále otáčet a obíhat.

Tím původním impulsem je gravitace. Zemské jádro není rovnoměrné, navíc na nás působí také Měsíc. Lze tedy pochopit, že se otáčíme okolo své osy. Pokud jde o oběh okolo Slunce, pak zde působí ta samá síla. Gravitační síla Slunce působí na naši planetu, zatímco ta odstředivá, tvořená naší rotací, působí proti ní. To je také důvod, proč nespadneme přímo do Slunce.

Je však pravdou, že si nás naše hvězda pomalu přitahuje. Ačkoliv to nevnímáme, ve skutečnosti se pohybujeme po spirále směrem k ní. Ovšem toto přibližování je tak pomalé, že dříve dojde k zániku Slunce, než se k němu přiblížíme na takovou vzdálenost, abychom to pocítili.

Nejedná se zde tedy o magii, nýbrž o klasickou fyziku. Dokonce dokážeme vypočítat, jak velká ona gravitační síla, která na Zemi působí, je, a podle ní také dělat předpovědi. A ty, světe div se, fungují. Je tedy nepravděpodobné, že tento tanec v brzké budoucnosti skončí.