Lidé dříve věřili, že ZemÄ› je centrem vesmíru. A lze snadno pochopit, jak k tomuto závÄ›ru doÅ¡li. S rozvojem prvních teleskopů pak bylo postulováno, že skuteÄným centrem je Slunce. OvÅ¡em i tento model byl opuÅ¡tÄ›n, když se zjistilo, že naÅ¡e hvÄ›zda je jen jednou z miliard v naší galaxii, a naÅ¡e galaxie je jen jednou z mnoha, které ve vesmíru najdeme.

 

 

Dnes tedy víme, že planety obíhají kolem své hvězdy. To platí i o té naší. Jak však víme, zákony fyziky platí. Je tedy otázkou, co vlastně náš pohyb způsobuje, ať už se jedná o rotaci nebo oběh kolem Slunce. Každému je totiž jasné, že zde musí působit nějaká síla.

 

A je pravdou, že na poÄátku zde skuteÄnÄ› byla. Je vÅ¡ak potÅ™eba si uvÄ›domit, že tÄ›leso uvedené do pohybu zůstane v pohybu tak dlouho, dokud jej nÄ›co nezastaví. Na Zemi je to například tÅ™ení vzduchu nebo jednoduÅ¡e náraz. K niÄemu takovému vÅ¡ak ve vesmíru nedochází. StaÄil tedy jediný impuls a naÅ¡e planeta se bude i nadále otáÄet a obíhat.

 

 

Tím původním impulsem je gravitace. Zemské jádro není rovnomÄ›rné, navíc na nás působí také MÄ›síc. Lze tedy pochopit, že se otáÄíme okolo své osy. Pokud jde o obÄ›h okolo Slunce, pak zde působí ta samá síla. GravitaÄní síla Slunce působí na naÅ¡i planetu, zatímco ta odstÅ™edivá, tvoÅ™ená naší rotací, působí proti ní. To je také důvod, proÄ nespadneme přímo do Slunce.

 

Je vÅ¡ak pravdou, že si nás naÅ¡e hvÄ›zda pomalu pÅ™itahuje. AÄkoliv to nevnímáme, ve skuteÄnosti se pohybujeme po spirále smÄ›rem k ní. OvÅ¡em toto pÅ™ibližování je tak pomalé, že dříve dojde k zániku Slunce, než se k nÄ›mu pÅ™iblížíme na takovou vzdálenost, abychom to pocítili.

 

Nejedná se zde tedy o magii, nýbrž o klasickou fyziku. Dokonce dokážeme vypoÄítat, jak velká ona gravitaÄní síla, která na Zemi působí, je, a podle ní také dÄ›lat pÅ™edpovÄ›di. A ty, svÄ›te div se, fungují. Je tedy nepravdÄ›podobné, že tento tanec v brzké budoucnosti skonÄí.